Před chvílí jsem odložil telefon a přemýšlel o tom, jak se to vše stalo. Zkontroloval znova termíny v kalendáři a chvíli počítal. Vyskočilo na mě pro následující tři měsíce zhruba 22 hodin, kdy budu mluvit před širším publikem. Ne na školeních. Jde o konference, přednášky, vyprávění toho, co jsem za poslední roky prožil a čím jsem si prošel. A vzpomínám na své první zkušenosti…

Měl jsem do detailů zpracovanou a výborně ohodnocenou bakalářskou práci. Čeho se obávat? Těch deseti minut, které mě čekaly v rámci obhajoby před publikem, které do tématu nevidělo a většina z něj chtěla hlavně stihnou večerní fotbalové utkání? Rudý obličej, třesoucí se hlas, kapky potu vsakující do košile, která je pečlivě ukrytá pod sakem. Neuvěřitelná chvíle, která trvala snad věčnost. Co se to děje? Proč se to děje? O dva roky později se to opakovalo. Člověk by si řekl, že nejde o nic víc než pár slov a pět snímků, na kterých představí svou několikaměsíční práci. Šlo však o ve výsledku nevyhraný souboj sám se sebou. A tak jsem šel dál… Z místnosti, ke zkouškám, domů, na oslavu, do první firmy. Myslím, že ten pot je na památeční košili dodnes.

Vyhýbání se veřejnému projevu, byť před skupinkou známých, bylo na každodenním pořádku. Firemní porady, kde jsem raději mlčel, než abych chvějícím se hlasem přidával své nápady k diskuzi. Projev na svatbě mé sestry, který jsem zkrátil na nezbytné minimum. Představení svých očekávání na školeních, kdy jsem měl pro sebe minutu, ve které jsem chtěl sdělit, že půl roku netrpělivě čekám na šanci vzdělávat se v oblasti, kterou budeme následující den procházet. Vše provázely vzpomínky na dny, kdy jsem sám stál před pár lidmi a hledal nejbližší nouzový východ. A nehledě na školení firemního produktu, kdy představa, že témata, o kterých se mi těžko hovoří, přednesu v cizím jazyce.

Pak přišly první nečekané nabídky na firemní školení GTD. Já? Celý den? Jak na to přišli? Souhlasil jsem, vím proč, ale strach byl neuvěřitelný. Počáteční nervozita byla podobná té vysokoškolské. Desítky minut, tvrdý jazyk, nestrukturovaná řeč, záchvěvy. Po hodině vám nezůstane jiná možnost, než to těch dalších sedm hodin „nějak dát“.

Následující rok je dlouhý a rychlý zároveň. Obsahuje další nabídky, první školení pro veřejnost, první konference, festivaly a prezentace. Dvakrát týdně, do toho plný pracovní úvazek – nebyl čas odpočívat. Zašel jsem na rychlokurz Jaroslava Kováče, abych odboural rušivé prvky (lépe řečeno – abych na ně vůbec přišel). Podařilo se to tak z poloviny. Naučil jsem se pořádně připravovat, hodně pomohly myšlenkové mapy. Přesunul jsem se z pozice „vystupuji před vás“ na pozici „jsme v tom společně, jen já získal VIP místo, ale toho si nevšímejte“. Začal jsem komunikovat s lidmi o tom, co jsem prožil a v čem mi to pomáhá, namísto přednášení. A najednou to začalo fungovat – měl jsem z toho radost. Objevily se první zpětné vazby nejen k náplním, ale také k formě, ve které se tato náplň předávala. Poslední z nich v sobě zahrnovala spojení „Daniel má jiskru v oku“. Kde se to vzalo?

Tak si to tak nějak rekapituluji a přemýšlím nad posloupností událostí v průběhu psaní tohoto příspěvku. Mám radost, že to funguje. Asi nejsem řečník a ani ten, na kterého budete po vystoupení ještě týdny vzpomínat. Chci jen předat myšlenku, zkušenosti, tipy a doporučení, které zafungovaly u mě a vím (díky tomu, že jsem konečně vylezl před lidi a mohu sbírat zase jejich poznatky), že fungují i u dalších. Vezměte to tedy jakou malou oslavu toho, že jsem se před více než rokem odvážil udělat první krok a ona ta setrvačnost nějak zafungovala. Že jsem nikdy nechtěl vystupovat před lidmi a najednou nedělám skoro nic jiného a to s radostí podobnou té, která se objevila před patnácti lety, když vyšel další ročník oblíbené PC hry – NHL 95. Stačila maličkost – posunout to o kousíček. A na oslavu volím po půlroce sacher ve své oblíbené cukrárně. Bojíte se vystupování? Můj tip zní – vystupte.