Vzbuzuji údiv u některých lidí, když zjistí, že při přemýšlení nad následujícím rokem mého života sedím nad tužkou, papírem a iPadem i několik dní. Ještě větší údiv pak přijde, když jim řeknu, že se toho „plánu“ vlastně ani striktně nedržím, a že jde opravdu pouze o určení směru následujícího roku, od ledna do prosince.

Plány

Obecně moc neplánuji, neumím to. Ne, opravdu nejsem jeden z lidí, kteří řeknou, že to nejde a upustí od toho. Ono to jde, asi dělám něco špatně, ale výsledek, pocit, nikdy není moc dobrý. Pořádám kurzy GTD pro veřejnost, kde je mimo jiné zmínka o perspektivě, která se dá mimo jiné označit jako podnět k plánování. Také jsou zde revize – denní, týdenní. Jiné systémy a metody učí lidi vše do detailu plánovat a toho plánu se držet, ze všech sil se jej snažit naplnit. Plán na rok, tři roky, pět let. Plán na život. Zajímavá myšlenka.

Co na to já

Mám denní, týdenní, měsíční a roční směry. Směr – pro mě lepší než plán – je pro mnohé pouze synonymum právě k plánu (v tomto kontextu). Možná jo, na mě má tato záměna úžasný vliv. Směr pro mě není tak svazující. Ve chvíli, kdy se podaří minout jeden z bodů v plánu, mám problém – hlava se s tím snaží vypořádat a nechápe, co se stalo. Začíná přepočítávání – zvládnu ještě včas dorazit do cíle? Mám dost sil? Mám dost času? Přehodnocuji. Pořád. Směr je v tomhle jiný – dovoluje mi se odchýlit, aniž bych si to vyčítal. Nemá nutkání mě upozorňovat na skutečnost, že se, byť o pár metrů, odchýlím od své trasy. Se směrem si rozumíme.

Směr je benevolentnější – říká mi, kudy je to nejblíže (tzv. vzdušná čára). Ale vím, že tato nejkratší cesta není moc reálná. Téměř vždy ji něco zkříží – překážka, kterou musím překonat. Zranění, které musím ustát. Rodinné události, které mají výrazný vliv na činnost měsíc dopředu. Vím, kam mám dojít, vím, co bych měl zhruba po cestě minout, vím, kdy bych měl asi dorazit. To mi stačí. Ukažte mi prstem místo a já k němu nějak dojdu. Nechci po vás průvodce ani přesnou mapu. K čemu? V mapě nenajdete překážky na cestě, někdy ani zrušené silnice. Nejsou tam přírodní katastrofy ani nehody. Nevěřte jí. Víte jak dopadli fanoušci Apple v Austrálii.

Je to o vůli

Lidé se ptají, jestli mi směr stačí. Mají pocit, že jej mohu ignorovat a libovolně se zatoulat. To chápu. Ale pokud víte, co chcete, najdete v sobě dostatek disciplíny k tomu, abyste se jej drželi – cíl znáte, směr máte. Nejde to? Ale jděte.

Na cestě je spousta lákadel, které mě mohou rozptýlit a trošku přibrzdit mou pouť. Mám vnitřní budík – každý měsíc kontroluji, zda se držím alespoň zhruba „vzdušné čáry“ – taková orientace, zda ještě vidím imaginární nit, která spojuje start a cíl. Po čtvrt roce dělám velkou revizi – jarní, letní a podzimní úklid. To mi pomáhá držet směr a přibližovat se k místům, které jsem si na začátku své pouti stanovil.

(Možná) v cíli

Na konci sednu a reviduji. Kolik, kdy, kde, ale hlavně co. Co – to je důležité. Možná jsem nenavštívil všechna místa, která jsem chtěl. Snad jsem nedošel až do cíle a zbývá mi ještě týden cesty. Ale něco se mi povedlo – a to je důležité vědět. Neřešit to, co nešlo, ale uvědomit si, co se povedlo – dodá to sílu, nápady a nové možnosti – kudy to „potáhnem“ v příštím roce. Protože vím, kam chci. Jen je potřeba dát dohromady směry, které mě k tomu dovedou.