Nikdo neřeší, jak ovládat počítač

Často čtu o tom, jak se řeší AI modely. Claude nebo GPT. Opus nebo Sonnet. Který plán si předplatit.

Nikdo neřeší, jak ovládat počítač.

Není málo těch, kdo mají ChatGPT, Claude, Gemini a další chatboty, ale aplikace pořád otevírají a pracují s nimi, jako by to dělali poprvé. Mají asistenty na spoustu věcí, ale spouštějí je čtyřmi kliknutími. Mají AI nástroje a k počítači přistupují pořád stejně jako před deseti lety.

To druhé stojí stejně energie, jako nezvládnuté AI základy.

Půlka věty v e-mailu rozepsaná. Potřebuju dohledat číslo z tabulky.

Ruka sjede k myši. Kurzor někde vlevo dole. Klik na špatné okno. Tabulka je schovaná mezi 30 taby. Najdu ji, najdu číslo, vracím se do e-mailu.

A najednou nevím, jak jsem chtěl tu větu dokončit.

Tohle se děje dvacetkrát, třicetkrát za den (jednou jsem si to zkusil spočítat, nepovedlo se to, takže to číslo berte jako orientační). Každé přerušení stojí i minuty. Dejme tomu, že to je dohromady třeba jen deset minut denně. Za rok jsou to desítky hodin. Neztracených scrollováním. Ztracených tím, že s počítačem pracujeme tak, jak jsme ho dostali a ne tak, aby pomáhal práci.

Je to pro mě výkonové tření. Vzdálenost od myšlenky k akci.

---

I. Výkon v rovnici, kterou většina přeskakuje

Trénuju produktivitu 13 let. Většinu doby pracuju s modelem „Výkon × Relevance × Udržitelnost”.

Relevance říká, jestli člověk dělá správné věci. Udržitelnost, jestli se z toho dříve nebo později nezblázní. Výkon pak, jak hladce práci realizujeme.

Hodně produktivních metod míří na relevanci. To je v pořádku. Dělat správné věci je základ. Ale když člověk ví, co má dělat, a stejně mu trvá hodinu napsat pět e-mailů (a jo, vidím to na konzultacích pořád), relevance sama nestačí.

Paradoxně je výkon ta část rovnice, na kterou se zapomíná a nevnímáme ji dobře. Míváme pocit, že se po nás toho výkonu chce až moc. Většinou si ale pleteme tlak s výkonem. Výkon nemusí být nutně pod tlakem, pokud se na něj jde chytře. A samozřejmě pokud ušetřený čas nezaplníme další prací bez rozmyslu.

---

II. Mikropřerušení, která si nikdo nepočítá

V březnovém newsletteru jsem psal o attention residue, o mechanismu, kdy každé přerušení zanechá v mozku stopu, která se dost špatně vymazává. Tam šlo o sociální sítě. Při práci s notebookem to funguje stejně.

Každé sáhnutí na trackpad nebo myš je mikropřerušení. Člověk přestane psát, vizuálně hledá kurzor, rozhoduje se kam kliknout, čeká na odezvu, vrací se k původní práci. Jasně, že tyhle pohyby můžeme mít zautomatizované. Sleduju ale při práci hodně lidí. A o automatizaci v naprosté většině případů nemůže být řeč. Pohyb samotný sice trvá vteřinu, ale pozornost se vrací mnohem déle. Někdy vůbec ne.

A mluvím o situacích, kdy člověk aktivně pracuje. Neprokrastinuje, nescrolluje, dělá přesně to, co má. Pracuje na relevantních věcech. Jenže způsob, jakým to dělá, ho neustále vyhazuje z flow.

---

III. Zkratky

Začíná to zkratkami operačního systému. Hlavně pro akce, které člověk dělá každý den, jen je zatím dělá klikáním.

Třeba na macOS tyto:

• Cmd+Tab pro přepínání mezi aplikacemi. Spousta lidí stále kliká na Dock.
• Cmd+` pro přepínání mezi okny téže aplikace. Dvě okna prohlížeče, dva dokumenty. O téhle zkratce málokdo ví.
• Opt+← a Opt+→ pro pohyb kurzoru po slovech. Místo klikání doprostřed řádku a doufání, že to trefíte.

Nebo na Windows:

• Alt+Tab pro přepínání mezi aplikacemi. Ekvivalent Cmd+Tab na Macu.
• Win+← a Win+→ přichytí okno na polovinu obrazovky. Dvě okna vedle sebe bez přetahování myší.
• Ctrl+← a Ctrl+→ pro pohyb kurzoru po slovech. Stejná logika jako na Macu.

Naučte se jednu zkratku denně pro akce, které děláte denně. Najděte si ji přes ChatGPT nebo jiného chatbota. Napište si ji kamkoliv, kde to budete mít na očích. A trénujte. Za rok to udělá mega rozdíl.

---

IV. Tři vstupy místo jednoho

Výkonové tření se dá rozložit na konkrétní kategorie. Ne každá práce potřebuje stejný vstup.

Klávesnice. Finální texty nebo ty, u kterých potřebuju přemýšlet a strukturovat myšlenky. Nebo tabulky. Cokoliv, kde záleží na každém znaku nebo chci záměrné pauzy.

Hlas. Když jdu na oběd a napadne mě struktura článku. Nadiktuju to do telefonu, aplikace to přepíše a pošle do počítače. Myšlenka zachycená, flow (jo, mám ho i u chození) nenarušené.

Já k tomu v iPhone i na macOS používám Uttero, moji vlastní appku, o které jsem psal v únoru. Kdo pracuje na Windows, tomu funguje třeba zkratka WIN+H nebo pokročilejší nástroj Wispr Flow. Vše dělá totéž. Hlas, text, žádné ťukání. Diktujeme 6x rychleji, než píšeme.

Snippety. Mám desítky zkratek na odpovědi, instrukce a šablony, které bych jinak psal ručně každý den. Napíšu tři písmena, zbytek se doplní sám. Nejrychlejší start? TextBlaze, zdarma pro základní použití, funguje v prohlížeči i jako aplikace v počítači. Nebo Raycast snippety, pokud už Raycast používáte.

Když na školeních řeknu, že existují tři vstupní režimy, zjistím, že většina lidí používá maximálně jeden. Všechno, co by patřilo do zbylých dvou, řeší tím jedním. A diví se, že je to pomalé.

---

V. Raycast jako středobod kontroly

Minulý měsíc mě štvala jedna věc. Každý den. Pořád dokola.

Chtěl jsem spustit některé z funkcí své aplikace Uttero přímo z Raycastu, aniž bych musel klikat. Na většinu věcí jsou klávesové zkratky, ale ne pro všechno. Místo jednoho krok jsem dělal čtyři. A pořád jsem to odkládal, protože jsem si na to už prostě zvykl.

Nakonec jsem si za hodinu postavil vlastní Raycast rozšíření přes Claude Code. Programovat neumím (a myslím to bez nadsázky). Ale věděl jsem přesně, co to má dělat. AI přeložila záměr do kódu. Výsledek funguje naprosto perfektně.

Tohle byl spouštěč k sepsání tohoto článku. Uvědomil jsem si, kolik podobných věcí toleruju jenom proto, že mi přijde normální je tolerovat. A to mě tohle téma živí.

Raycast, jen pro úplnost, funguje tak, že stisknu jednu zkratku, napíšu pár písmen a jsem tam, kde být potřebuju. Vše bez myši nebo trackpadu, bez hledání v docku. Obsahuje spoustu rozšíření, které extrémně zrychlují práci a zvyšují výkon bez nutného tlaku.

Ale Raycast samotný není tak důležitý, jako princip za ním. Jde o to, aby se počítač ovládal ze středu, z jednoho místa, odkud člověk řídí všechno ostatní. Středobod kontroly.

---

VI. Osobní provozní vrstva

Tenhle pojem mě napadl někdy v únoru a od té doby ho používám pořád.

Osobní provozní vrstva je ta část systému, kterou si člověk přizpůsobí vlastní práci. Vzniká v momentu, kdy se přestane ptát „jaký nástroj mám používat” a začne se ptát „kde mě můj počítač brzdí”.

Z té otázky vypadne konkrétní odpověď. „Pořád ručně píšu stejnou odpověď klientům.” Nebo „hledám soubory přes Finder a trvá to věčnost”. Nebo „mám myšlenku na procházce a než se dostanu k notebooku, zapomenu ji”.

Každá z těch odpovědí má řešení. Zkratka. Snippet. Raycast. Hlasový vstup. Důležité je ale pořadí – nejdřív tření, potom nástroj. Nikdy ne naopak.

Někdo nainstaluje pět věcí, za měsíc nepoužívá ani jednu, a má pocit, že produktivita je o nástrojích, které nefungují. Nefungují proto, že neřešily konkrétní problém.

---

Experiment

Den 1. Audit (jedno odpoledne)

Vezměte si papír, zápisník nebo digi poznámkový blok. Jedno pracovní odpoledne si zapisujte každý moment, kdy zvednete ruku z klávesnice a sáhnete na myš nebo trackpad. Ok, nemusí to být úplně každý okamžik. Ne všechno je nutné zapisovat. Ale všímejte si toho. Co jste hledali? Kam jste klikali? Co vás přinutilo přerušit psaní? Klidně to zkuste reflektovat i zpětně.

Na konci najděte jednu položku, která se opakuje nejvíc. Jednu jedinou.

Den 2 a 3. Řešení

Pro tu jednu věc najděte řešení. Zkratka? Snippet? Raycast příkaz? Hlasový vstup? Těch možností je fakt nespočet.

Pokud nevíte kde začít, přijďte do Master the Flow komunity, tam je dost lidí, co podobné věci řeší taky a na mnoho z nich už tam řešení máme. A pokud chcete vidět, jak mám celé pracovní prostředí nastavené já, je na to záznam Pod kapotou (2 hodiny 50 minut screenshare, kde procházím celý svůj systém).

Hlavně hned nedělejte deset změn. Jedna fakt stačí.

---

Vzdálenost od myšlenky k akci. O tom tohle celý je.

Čím kratší, tím víc energie zbyde na práci, která stojí za to.