Pokud chci zvážit nové možnosti, popřemýšlet o projektu nebo třeba nechat vzniknout nové nápady, používám myšlenkové mapy. Při tvorbě těchto „přemýšlecích“ map sahám v naprosté většině situací po papíru. Papelote, čistou A4, účtenku nebo ubrousek – co je zrovna po ruce. Vzhledem k tomu, že mapa jako taková vzniká pod mýma rukama poměrně často, většinou i několikrát denně, podklady se často střídají. Tu jsem jen na skok v kavárně a nemám s sebou blok. Vezmu účtenku odloženou předchozím zákazníkem, pohledem zkontroluji útratu, požádám baristu o zapůjčení tužky a už si čmárám.

Proč

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli mi nevadí omezení, která tento způsob tvorby přináší. Zda malý prostor, který mám k dispozici, není přiliš velkou překážkou na cestě za skvělým nápadem. Nebo jak řeším změny v mapách, když nemohu kopírovat, vkládat a mazat. Kolik map nakreslím a jak velké množství papíru vyplýtvám, než se dostanu k poslední (finální) a zamýšlené mapě. Na toto téma bylo sepsáno hodně článků i diskuzí pod nimi. Nebudu srovnávat, mám to srovnané a vy to jistě zvládnete taky. Řeknu vám, proč čmárám na „účtenky“ já.

Má pravidla

Mám rád svobodu. Svobodu, kdy mi mohu vytvořit křivku podle svých představ. Takovou, u které si mohu volit velikost písma na větvích nejen podle aplikací předem dané stupnice velikostí fontů, ale tak, jak se mi zlíbí. Má hlava = má mapa = má pravidla. Hlava vymyslí, ruka vytvoří. Nechci, aby měly všechny větve stejný tvar a mapa byla symetrická a dokonalá. Proč taky? Mé myšlení taky není. Že se občas spletu a ruka jde jinam, než hlava zamýšlela? A opravdu to tak je? Proč by to dělala?

Mažeme minulost

Hodně lidí by rádo zapomnělo na některé své chyby z minulosti. Platí to i u map. Před pěti minutami se objevila myšlenka a už bychom ji chtěli z mapy odstranit. Víte proč vznikla? Proč ji teď považujete za hloupou? Kam vás dovedla? Nebude na ní něco?

Nemažu, neškrtám. Jen označují – barvami, symboly, obrázky. Že vám teď připadá nápad jako hloupý? A co zítra? Co příští týden? Nebo za měsíc? K mapám se vracím, často. Z nápadů, které se zdály před měsícem nepoužitelné, vznikají občas skvělé myšlenky – nové projekty, řešení, témata. Kdybych ji smazal, nikdy bych se k ní nevrátil – v danou chvíli k ní nemám žádný vztah, nazývám ji „blbostí“ a počítám s tím, že čím rychleji ji zapomenu, tím rychleji vytvořím prostor pro něco potenciálně zajímavějšího. Lidi se mýlí. I já. Mám rád omyly, dobře se z nich učí a krotí mé touhy po vlastní dokonalosti.

Čtyři hrany, jasná pravidla

Pravidla map na papíře jsou daná. Ne, nemluvím o pravidlech popsaných v knize Tonyho Buzana, těmi se ani já stoprocentně neřídím. Mluvím o pravidle 4/1/1 – čtyři hrany, jedna plocha, jedno pero => poraď si jak umíš. Omezení plochou papíru mě nutí více přemýšlet. Když budu zacházet do nedůležitých detailů jen proto, že chci být „akční“ a nakreslit v co nejkratší době co nejvíce větví a sepsat co nejvíce pojmů, budu mít sice zaplněný papír, ale… Dojde-li místo a nemám nápad, je to jen relaxace, nikoliv práce. Produktivitu přece také neměříte podle splněných úkolů za časový úsek.

Papír mě nutí přemýšlet. Přenese se na něj přesně to, co má – hlava i tělo se nějak domluví. Vidí, že se musí vlézt, proto dobře zvažují každou větev. Neplýtvají. Jen je dobré nastavit jim pravidla, ať moc neblbnou. Občas trošku bojují s disciplínou. Dostanou pero, dostanou papír – a ať pracují. Chci vidět výsledek jejich práce. Že v ní budou chyby? Pokud s nimi počítáme a umíme je použít, tím lépe.

A co když hlava a tělo něco objeví a zrovna dojde místo? Nějaký kus papíru pro pokračování se vždy najde.

A když ne? Dopiju kafe, zaplatím a s úsměvem a šťastný odcházím.