Včerejší večer nad kávou přinesl i následné hodně bleskové přemýšlení o tom, kdy je nejlepší začít. Nějak stále žijeme v představě, že „to velké“ musí mít honosný název, skvělou analýzu, detailní seznam možných překážek. Říká se tomu příprava.

Tímto nezatracuji přípravu, příprava je důležitá. Ale svádí ke stagnaci a brání fajn věcem v rozletu. Přešlapování na místě je fajn, pokud chcete, aby na tom místě nerostla tráva. Člověk, který se hýbe, je viditelnější než ten, který stojí, takže ano, může si jej všimnout lovec, jež má jednoznačný záměr skolit. Na druhou stranu má větší šanci, že se skvěle nažere – o pár kroků dál může být lepší potrava. A když se naučí rychle utíkat.

Kdy udělat krok vpřed? Teď. Hned! Jeden krok, nabrat rychlost, pohnout se.

Vím, je to náročnější, riskantní a s jistotou nemůžeme říct, co to přinese.

Správně, možná se to nepovede. Upadneme sami, protože neudržíme balanc nebo nám někdo hodí klacek pod nohy.

Jak často však najde Google na první pokus to, co hledáte?