Reklamy, slevy nebo čtvrteční „dětské dny“ – vzhledem ne až tak rozdílné ve srovnání se sítí McDonald’s. Všude pronikající zápach smažených bramborových hranolků. Steers, jeden z nejznámějších jihoafrických fast foodů, je pro lidi jen dalším místem na světě, kde se mohou rychle nadlábnout a nechat se chvíli unášet na vlně rostlinného oleje a cukrů. Zasadit jej u nás do běžného nákupního střediska, nepřijde nám ničím speciální. Ve chvíli, kdy jsem usedal, nepřemýšlel jsem nad velikostí či kvalitou hamburgerů, které tam servírují. Mým hlavním cílem bylo po příjezdu do Lilongwe, hlavního města Malawi, dostat do žaludku konečně cokoliv, co bude na hony vzdáleno kuřecímu stehnu s rýží. V kapse jsem měl zkrouceny desítky tisíc Kwacha a byl jsem ochotný obětovat je ve prospěch mého, po 14 dní stereotypně zásobovaného, žaludku.

Ačkoliv by následující rozdělení mohlo vyznívat poněkud nepatřičně a v mnoha lidech vzbuzovat pohoršení, v tomto případě to risknu a rozseknu osazenstvo tohoto podniku na dva oddíly. Prvním z nich jsou tři černošské rodinky, dohromady 5 dospělých a 10 dětí. Všichni krásně vyoblékaní, umytí a načesaní, děti radost pohledět. Druhým oddílem jsem já – běloch. Smrdím a na holeni se mi stále obnovuje potůček krve, jež je naštěstí jediným následkem pádu do dva metry hluboké jámy, kterou jsem v naprosté tmě velmi jednoduše přehléhl. Přežil jsem, takže dobrý.

Bystřejší čtenáři jistě postřehli, že oddíly byly vytvořeny podle barvy pleti. Ano i ne. Hlavní roli pomyslné zdi sehrává také přístup personálu. Nádherné úsměvy, neustálé dotazy, zda mi něco nechybí, nápoj zdarma a kovový příbor – nevěřil jsem, že tohle je přístup obsluhy ve fast foodu, nicméně jsem to chvíli bral jako místní standard. Až do chvíle, kdy došlo na prosby rodiny sedící nedaleko (tuším, že šlo o ubrousky a utření nápoje, jež se vinou nepozornosti jednoho z dětí proměnil v nechtěnou louži na větší části stolu). V životě jsem nezažil většího vystoupení obsluhy (kdekoliv) – chápu to tak, že milé úsměvy a vstřícné jednání, jež jsem zažil po uvítání, tady nebude místním standardem, ale pouze stimulantem pro objednání si co největšího hamburgeru. Akceptuji podmínky a čekám dále, usrkávajíce svou colu, na své jídlo. Mírně ztuhnu až ve chvíli, kdy mi stejná obsluha, jež před malou chvílí předvedla opravdu úctyhodný výkon silně se podobající hysterickému záchvatu, přinese můj XXL hamburger, mile se na mě směje, chce si lámanou angličtinou povídat a po zaostření na ledové kostky v mém prázdném kelímku se ptá, zda si nedám další nápoj na účet podniku. Hlad a nezkrotná touha nacpat si veškerý obsah tácu co nejrychleji do žaludku však přebije můj údiv, já slušně poděkuji a naznačuji, že TEĎ je ta jediná pravá chvíle, kdy se mohu do té patnáct centimetrů vysoké housky ukrývající hovězí steak zakousnout.

Nakonec ještě objednávám kafe zmrzlinu a žádám o účet. Úžasná cena 7000 MWK (asi 360,- Kč) je pro mě důvod k malé radosti. Radosti, která trvala jen pár vteřin…

O čtrnáct dní dříve

Již kilometr před vesnicí Fanuel, naší cílovou destinací a pracovním místem pro následující dva týdny, nás zpěvem písní a tancem vítají velmi živí, usměvaví a od pohledu nesmírně šťastní lidé. Z očí lze i na vzdálenost několika metrů obrovskou radost z toho, že konečně nastal ten Den. Pro malé děti jsem i atrakcí – bez vlasů, bílá pleť, modré oči – tohle nikdy neviděli. Zpívají tak hlasitě, jak jen v běhu dovedou. Maminky s dětmi na zádech, hlouček nadšených výrostků, starší pán, který doplňuje jinak ryze ženský sbor. Příjemných deset minut pozorování, smíchu a natáčení – tohle musíme zachytit! Chytlavá melodie, která nám následujících 14 dní bude znít neustále v hlavě.

V posledních desítkách metrů se k doprovodnému sboru připojují všichni obyvatelé vesnice, kteří byť jen koutkem oka zaznamenali, že přijíždíme. Ze všech stran zní hlasité „Mazungu! Mazungu! Mazungu!“, hlavně děti si to užívají. Přijíždějí bílí lidé – ti, kteří nám pomohou. Nikdy jsem kolem sebe neměl tolik lidí, kteří si na mě chtějí sáhnout. Dva tisíce rukou, které se chtějí poprvé v životě dotknout bílé kůže. Před odjezdem jsem přemýšlel, jak na tyto situace budu reagovat, teď už vím, že to nemá smysl – ono to nějak přijde. Úsměvy, radost a skvělá nálada ze mě dostaly všechny nejistoty a pochyby. Snad jen jediná myšlenka mi lítá v hlavě – co je tady sakra špatně? Co tady děláme? Vždyť jsou všichni šťastní…

Nasycení

Během třetího ordinačního dne nečekáme žádná překvapení, bude to zase stejné – nasnídat, nasednout do auta, absolvovat 2h dlouhou cestu do vesnice, vyložit léky, určit prioritní pacienty… A jdeme na to. Přichází první pacienti, zjišťujeme, provádíme testy, přidělujeme léčiva a děláme maximum pro to, abychom navedli lidi na přemýšlení o stravovacích a hygienických návycích. Stravování a výživa, tohle se mě dotýká.

Malawi - maminka poslouchá

Přichází další dítě, jehož bříško je varovným signálem pro rodiče i pro nás. Bohužel to víme jen my, rodiče dítěte nemají ponětí, co znamená netypicky formovaná postava ani ne dvouletého Boba. Netypicky pro nás – ve Fanuelu je, bohužel, těchto případů velké množství. Následuje již zažitý postup, vyptáváme se na jméno, počet dětí, věk, manžela, práci a hlavě na pravidelnost a typ jídla, které dítě konzumuje. Pocity ve chvíli, kdy matka vysloví v souvislosti s jídlem pouze Nshima, v nás vzbudí údiv, pochopení i výčitky zároveň a to i navzdory tomu, že toto neslyšíme poprvé. V hlavách se nám honí myšlenky na nejhorší možný konec – smrt dítěte z důvodu nedostatku potřebné výživy (proteiny, vitamíny, …). Ženu i s dětmi evidujeme v seznamu rodin „v ohrožení“, zveme na sobotní „malnutriční kliniku“ a opět jen s těžkými pocity posíláme pryč, vždyť čeká dalších 130 pacientů, kteří očekávají, že se k nám do ordinace během dnešního dne dostanou.

Malnutriční klinika

Kwashiorkor

„Nshimu, a mléko nepije,“ odpověděla žena. Několikaměsíční dítě s vizáží baculatého miminka a mírně apatickým výrazem leží v náručí nic netušící matky. Se stádiem Kwashiorkor se setkávám na této misi poprvé (a vlastně poprvé v životě). A nejen já. Není čas vymýšlet složité plány – v našich hlavách to je, jen je potřeba dostat to do hlavy ženy, které vůbec netušila, co se děje. Pečlivě několik desítek minut vysvětlujeme, co je špatně a jak se má zachovat. Nerozumí tomu, nechápe, mám největší chuť ji proplesknout, ale vzápětí si uvědomuji, že na tom pravděpodobně byla naprosto stejně, jako to dítě – v mládí bez proteinů a zpomalený vývoj (hlavně mozku).

Není tu jen to malé miminko, ale také jeho starší bráška. Natahuje prsty po kapičkách mléka, které stékají po bříšku jeho sestřičky, jež je právě krmena z injekční stříkačky a ne každá dávka z rukou maminky končí v jejích ústech. Obrovský hlad nedovolí nechat jedinou kapičku na zemi, bráška vše zachytí. Je ne mé slzy, ale věřím, že kdyby si jim všiml…

Dávám mu malou sušenku, z hlediska výživy jen malá pozornost, ale i tahle drobnost je v tomto stavu něco pro něj něco nečekaného. Bere sušenku do rukou, čekám, že během vteřiny projde až do jeho žaludku. Naprosto vedle. Ihned sušenku dělí na malé kousíčky. Ne, aby se mu lépe jedly – dává je sestře, která právě dokončila své přikrmování z injekční stříkačky. Nutí ji téměř násilím sušenku sníst. Nedokáži popsat, kde se právě teď ocitlo mé myšlení i srdce, byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem za těch pár týdnů našel.

Kozy a kuřata

Je těžké nezabít slepici velikosti kuřete, máte-li již týden hlad. A v podstatě ani nevíte, že máte hlad, protože tento stav pro vás není nic výjimečného. Rádi bychom je to naučili, chceme, aby znali smysl zachování života domácích zvířat s vidinou budoucího zisku (vajec, mléka). Chceme je naučit pomoci si od věčné kukuřice, která zabíjí malé děti již spousty let (pokud ji konzumují bez čehokoliv dalšího). Nelze to jen vysvětlit, nerozumí tomu.

Podvyživené dítě

Jdeme na to jinak – sepisujeme jim text a chceme, aby si to nazpívali. Písně fungují, je to něco kouzelného – obzvláště v Africe. Zpěv a tanec tomu pomůže a pokud ne, vymyslíme něco dalšího, vždyť jde o záchranu světů – pro nás třeba na první pohled bezcenných, ale minimálně pro jednoho z lidí tím nejvzácnějším, co má – svůj život.

Zpátky v Lilongwe

…vlastně do chvíle, než mi tohle sepnulo. Vzpomínal jsem na Boba, na brášku, zachytávajícího kapičky mléka, kterých by si člověk běžně ani nevšiml. Na dělení sušenky ve chvíli, kdy měl obdarovaný neuvěřitelný hlad. Na dvouleté děti, kterým byla velká i novorozenecká plena. Hlavou se mi honily myšlenky, co asi dělá Emily – nejkrásnější holčička, která se přes únavu a podvýživu dokázala pořád smát a vypadala těch pár minut, které byla s námi, neuvěřitelně šťastná. Na její babičku, která nám řekla: „Tak si ji klidně nechte, já ji nechci.“

Seděl jsem jako přibitý, koukal na účet a cítil, jak mi pomalu začíná vinou přeslazené coly a smaženého masa těžknout břicho. Bolest se pomalu přesouvala do srdce.

Celé jsem to chtěl vrátit. Vyzvracet hamburger, zmrzlinu i colu zpět na tác, vzít si zpět své peníze, koupit za ně cestu autobusem do Fanuelu a za zbylé peníze koupit tři kuřata pro Emily, které by ji pravděpodobně zlepšily život. Nebo moskytiéru, aby se zvýšila šance, že se s ní příští rok znovu setkám. Že přežije.

Bolelo to. Ne koleno, ze kterého mi opět začaly téci potoky krve. Bolí to i teď, kdy dopisuji tyto poslední řádky deníku a v slzách vzpomínám.

A bodá to.

Moc.

 

——————–

Chcete-li si poslechnout tyto, ale i další zážitky z humanitární mise, přijďte v jednom z vypsaných termínů na Povídání o Malawi.