Pocity, že kreslení je nám cizí a schopnost malovat obrázky mají jen někteří. Neuvědomění si vlastních možností, způsobené okolím a následně vlastní hlavou. Namalovat cokoliv umíme už od dětství – koukneme-li se na obrázky vlastní, které jsme před desítkami let považovali za umělecké dílo, jež muselo být připevněno bez jakýchkoliv diskuzí magnetem na ledničku, uvědomíme si, kolik se toho od té doby v hlavě změnilo. Snažíme se odvrátit tlak lidí kolem nás a jejich výroky, způsobené nespokojeností se sebou samými: “Co je tohle za patlanici?” Nerozumím tomu, každý výtvor je přece umělecké dílo. Že se někomu netrefíme do vkusu? Na druhou stranu – proč bychom měli? My jsme umělci a my jsme “jediní”, kdo toto konkrétní umění dokáží ocenit. Jsme jedineční ve své tvorbě a jako jediní jí rozumíme na sto procent. Nezáleží na přesnosti rysů, skvělé kombinaci barev, poskládání tvarů nebo hře stínů. Nechceme naše dílo prodat davu – je naše.

Slova a umění

Sedával jsem a přemýšlel ve slovech. Řadu let v hlavě, potom jsem objevil mapy. Zkoušel jsem praktikovat populární techniku – u nás prozatím moc nevídanou, v celém světě nesmírně však populární. “Budu cool,” říkal jsem si. Ale nechápal jsem, co mi to může přinést – čmáral jsem na papír to, co mi lítalo hlavou. O teorii jsem nevěděl nic, odmítal jsem kreslit – byť alespoň symboly. Proč? “Ty neumíš kreslit,” tvrdili mi dvě desítky let. “Na ty tvé čmáranice se nedá koukat.” Neumím kreslit, proto píšu. Psaní mi jde, slova mám rád.

Pak jsem objevil elektronické mapy. Daly se tam vkládat obrázky, symboly, šipky, ikony. Mé mapy dostaly nový rozměr – už to nebyly čáry a slova, začínalo to nabývat vysokých kvalit. Úžasné věci, které se daly na několik klinutí vytvořit. Umělecká mapa byla vždy na dosah – vše, o čem mě dvacet let přesvědčovali (že nejsem umělec) jsem dokázal během pár chvil eliminovat a vytvořit skvostné dílo. Navíc uměl software věci jako synchronizace mezi více zařízeními, kopírování, vkládání, editaci nebo jednoduché mazání. Bylo to bezvadné. Až na to, že z map zmizely emoce, vášeň a osobnost. A přemýšlení. Šlo jen o to vytvořit co nejkrásnější mapu na co nejmenší počet kliknutí. Pak ji zavřít a už nikdy se s ní nesetkat.

Opuštění a návrat

Na mapy jsem na malou chvíli zanevřel. Neměl jsem je rád, nedávalo mi smysl, proč bych je měl vytvářet – v počítači existovaly lepší nástroje pro evidenci poznámek – jednodušší, smysluplnější, použitelnější. Pak jsem si jednou čmáral jen tak na papír u dlouhého telefonního rozhovoru. Začal jsem kreslit, nejdřív kolečko, do něj jméno zákazníka. Potom první větev – to nejdůležitější. Přibývaly další větve, které se rozlézaly po celém papíře formátu A5. Doleva, doprava, nahoru i dolů. Co víc, nakreslil jsem terč = cíl. Potom jsem nakreslil telefon = hovor (což o to, že měl anténu, která se dnes už nevidí a asi ani nebyl dotykový). Nakreslil jsem kvádr = kontejner. A pokračoval dál a dál. Po patnácti minutách mi došlo místo. Měl jsem osm slov a třicet obrázků. K tomu celou mapu – chaotickou, ale krásnou a přirozeně vytvořenou. Ne-umělec. Ne-malíř. Ne-grafik. A přesto umělecké dílo.

Každý může tvořit umění

Tehdy jsem si uvědomil, že neměli pravdu. Nikdo nedokáže posoudit mé dílo tak, aby tento posudek vystihoval to, co jsem do něj vložil – a to je důležité. Každý může mít subjektivní názor na kvalitu mého umění. Ať mi ale nikdo netvrdí, že neumím kreslit. Zvítězil jsem v souboji – já vs. má hlava (už to dávno nebyl souboj já proti ostatním). Dnes kreslím – převážně do map – a obrázky mi pomáhají. Jsou složitější a barevné, pokud mám čas a vím, že si mapu schovám pro další využití (prezentace, kurzy, školení). Jsou i jednoduché v podobě drobných symbolů, pokud přemýšlím nebo se připravuji na setkání s lidmi. Někdy nekreslím – jednoduše když nechci – a používám pouze černý fix a slova. A vždy vím, že ať se rozhodnu jakkoliv, je to správně – protože v hlavě již nemám spojení “neuvěřitelná patlanice”, které se objevilo vždy při pohledu na obrázek nakreslený vlastní rukou. Když nevím, jak nakreslit strom – vyjdu ven. Když nevím, jak žárovku – stoupnu si na židli a prohlédnu si ji. A když požadovaná věc není v dosahu? Otevřu si Google Obrázky a hledám. A „obkresuji“. Pokud si myslíte, že neumíte kreslit, obkreslujte. Vzpomínám na mládí, když jsem obkresloval každý den, abych měl co nejvěrohodnější kopii. Čehokoliv. Myslíte, že to je jen pro děti?

Časem to půjde samo – spousta věcí se opakuje, těch křivek a barev zase tolik není. Staňte se „umělci“, nebojte se. Mapy nejsou jen o obrázcích, obrázky jsou ale jejich nedílnou součástí. Pomáhají, ulehčují, zpřehledňují. Proč nevyužít naplno jejich potenciál jen proto, že nám kdysi někdo řekl, že to nedokážeme? Každý máme nějakou část umění v sobě – pusťme ji ven a vzpomeňme si, jak vypadá.