Nemám rád deníky. Dost lidí mě přesvědčuje o tom, že bez něj to jde, ale není to tak prima. Nebaví mě takový to “už máš dva měsíce pauzu, něco bys tam měl utrousit” ještě více prohlubující mou nechuť napsat byť jen malou tečku. Na druhou stranu rád sdílím – zkušenosti, poznatky, nápady, myšlenky. Třeba se toho někdo chytne a někam to posune. A když se ohlédnu ten rok zpět…

Seděl jsem za stolkem a dumal nad tím, jak ze sebe dostat ty záseky ve chvíli, kdy mám přijít s novým tématem k rozhovoru. Blbá chvíle, když koukáte s tím druhým na hodinky a přemýšlíte nad omluvou, která by vás dostala od introvertního stolečku do tepla domova. V hlavě se mi rýsuje koncept povídání si o GTD a myšlenkových mapách za kafe. GTD i mapy jsem proškolil v pár týmech, téma to bylo dobré a měl jsem jasno v tom, že o tomto dokážu povídat hodiny.

Věděl jsem, že se rozjíždí projekt Naučmese, který by mi mohl pomoci s propagací. Psal se listopad 2012 a netušil, do jakých obrátek se to dostane. Říkal jsem si, že když si takhle sednu se dvěmi zájemci měsíčně, bude to dobrá škola. Pustil jsem se do korespondence s Adamem Marčanem. Netrvalo dlouho a už to viselo na portálu a začali se hlásit první zájemci – Ostrava a okolí, mezi jinými byl také skvělý Honza Kvasnička, díky kterému jsem postupem času získával čím dál tím více impulzů – kopni do toho. Tehdy mi to přišlo zajímavé… A to bylo vše. Po necelém měsíci přišel e-mail od Markéty Podivínové (MP Learning) – co takhle GTD za kafe v Praze? A proč ne! Startovní čára.

První tři měsíce roku 2013 se nesly v duchu cestování s GTD a MM za kafe. Pracovní týdny, víkendy po ČR za kafe. Poznával jsem spousty nových lidí. Zkušenosti, které se ke mě dostávaly, byly neuvěřitelné. Příběhy, pozorování, povídání, předávání zkušeností. V únoru ke mě přišly dvě nabídky na firemní semináře. Takže jdeme na to – první dva dny dovolené, během kterých jsem vyjel do Brna a Prahy, abych předal zkušenosti a náměty pro rozvoj pracovních týmů. Bylo to skvělé – lidé nabití energií a chutí po růstu. Tehdy mi v hlavě začaly probíhat myšlenky na pokračování – ale znáte to, prvotní energie, která dojde a pak je třeba hledat další pohonné hmoty. Nechal jsem to uležet a pokračoval v nasazení, které mi v tu chvíli nepřišlo jako práce. Má touha předávat dál myšlenkové mapy však vyústila v jeden otevřený seminář. Vyprodáno. Páni. První organizační přešlapy, které se vymstily. Zkušenosti, které byly k nezaplacení. Lidé, kteří mě podpořili a i přes počáteční nezdary mi ukázali, že to má smysl.

Co nastartovalo v prvním čtvrtletí, pokračovalo dál a mnohem intenzivněji. Začal jsem přehodnocovat své mety, kterých jsem chtěl dosáhnout. Byly tu další otevřené semináře, další firmy, které chtěly proniknout do myšlenkových map. Kde se berou? Proč já? Makal jsem na tom, abych jim odevzdal co možná nejvíce. Viděl jsem, že jim to skutečně funguje. Snad i podle odezvy, která se ke mě dostala z prvního proškoleného týmu: “Trénink nám ukázal, že nástroje jsou opravdu jen prostředek, makáme v mapách, přijeď se podívat, kam jsme se posunuli!” Nejlepší feedback. Jo, a taky se připravuji na další pracovní zkušenost – humanitární mise v Malawi. Co já tam budu dělat? Uvidíme. Na konci čtvrtletí, v červnu 2013, po předání zkušeností více než dvěma stovkám lidí, se mi v hlavně začíná rýsovat trošku jiná cesta, než kterou jsem měl vytyčenou ještě nedávno. První odchod ze zaměstnání. Prý to bylo jasné a jednoduché – opravdu, a v čem? Mísí se nejistota, obavy a těžká práce. Za tři měsíce na to budeš sám. Těšíš se?

Jak rostly plány, tak rychle přišlo Malawi. Cestování téměř přes půl planety za zkušeností, která se nezapomíná. Noví lidé, nové podmínky. Práce, u které jsem neměl počítač, signál pro svůj iPhone a internet, který se dobíjel formou všude dostupného kreditu. Nepodstatné věci ve chvílích, kdy se staráte o životy jiných. Každodenní návaly v “čekárně”, lidé, kteří mají pro svůj život pole s kukuřicí a v lepším případě dvě trička. Lidé, kteří mají neuvěřitelnou chuť pomáhat, sdílet a komunikovat. Komunikovat i přes jednu drobnou překážku, kterou je jazyk zcela se nepodobající tomu, který znáte. Jednoduchost, se kterou lze přistupovat k mnoha životním situacím. Čas, který nehraje až tak velkou roli. První útoky much tse-tse. První ztracený a po týdnu nalezený iPhone. Ale bez jakýchkoliv emocí – ty byly potlačeny na minimum. A také návrat – do spěchu, chaosu a mezi lidi, kteří si cestování zpříjemňují obličejem přilepeným na Kindle. Obrovský kontrast, ze kterého se dá úžasně čerpat. A nakonec odchod – prý se tomu říká “na volnou nohu”.

Teď končí poslední čtvrtletí tohoto roku a já dumám nad tím, jestli to jde nějak uzavřít. Do všech aktivit, které realizuji, se vmísil projekt LifeNotes. Několikaleté zkušenosti, které mohu předávat dál. A zase to “tak nějak” vzniklo. Z útrob mého někdy/možná seznamu se díky ohlasu známých a klientů dostal až do honosného stavu “aktuální projekt”. Asi už byl čas. Trošku si pohrávám s myšlenkami na vypuštění dalších nápadů, které podpoří více lidi. Ale čas ukáže, jestli je “teď” ta chvíle.

Tyhle řádky by asi byly v deníku. Kdybych nebyl líný, tak bych je i rozepsal. Tahle mi to zabralo do této chvíle zhruba 37 minut. Ještě to prolétnu a opravím hrubky, přidám odkazy. Takže hodinu. Dobrý čas, asi zavedu místo deníku “ročník”. To by mohlo stačit. Teď jsem si ještě vzpomněl – když jsem začínal, říkal mi známý, že za rok nic nestihnu. Já asi ani nic stihnout nechtěl, ono to všechno nějak přišlo. Nevydělal jsem svůj první milion ani si nekoupil auto (o jedno jsem dokonce přišel). Teď sedím, popíjím čaj, kontroluji počet slov v příspěvku a říkám si, že dnes by to už asi stačilo. Zítra máme Vánoce a já přemýšlím, jaké byly ty loňské. Zase rychlá rekapitulace všeho, co se za poslední rok událo – slet myšlenek bez hlavy a paty a přesto smysl dávající. Takže hurá na ochutnávku cukroví, analýzu zdobení vánočního stromku a vzhůru do dalšího roku, během kterého asi zase nic nestihnu. A pokud by vám jen málokterá z vět, které se tady objevily, dávala smysl, tak to pusťte z hlavy. Vždyť je to jen můj první “ročník”.