Pokud si dobře vzpomínám, knihy Tonyho Buzana o myšlenkových mapách obsahují pouze barevné obrázky (možná se pletu, ale určitě je těch barevných naprostá většina). Stejně tak téměř každý elektronický nástroj pro tvorbu map nastavuje při prvním spuštění mapu jako barevnou. Barvy do světa tvorby myšlenkové mapy neodmyslitelně patří. A s tím je často spojeno to, co slýchávám od lidí.

Nebudu tvořit myšlenkovou mapu, nemám cit na kreslení a barvy mi nic neříkají!

Měl jsem stejné pocity. První důležitý krok bylo překonat překážku s názvem „neumím kreslit“. Bojoval jsem s ní několik let. Vznikla jednoduše – posměch lidí v okolí je silná zbraň. Stane se to párkrát a je téměř jisté, že v kombinaci s nízkým sebevědomím již nenakreslíte ani jeden obrázek. A když ano, rychle jej zničíte, jen ať jej nikdo nevidí. Popsal jsem svůj boj v článku Myšlenkové mapy, kreslení a neumělci. K překonání mi, mimo jiné, pomohly myšlenkové mapy. Jejich objev byl odrazem ze dna, kde neexistovaly vlastnoručně kreslené obrázky, náčrtky a cokoliv, co se odlišuje od lineárního textu, směrem vzhůru – za obnovením svého kreslícího, přemýšlecího a „uměleckého“ JÁ.

Když nemáte čas

Spousta lidí také tvrdí, že není na myšlenkové mapy čas, a už vůbec ne čas na hraní si s barvičkami. Neřešme teď pravdu nebo lež. Když jsem objevil myšlenkové mapy a viděl, že většina těch, které jsou zveřejněny na internetu, jsou barevné a krásné, nebojoval jsem s tím. Používal jsem své pero a papír, dvě barvy a nic navíc. A nutno říct, že naprosté většině map, které dnes nakreslím, více než dvě barvy nedám. Potřebuji-li udělat rychlou mapu (viz třeba Mapy v praxi: Rychlomapy), neřeším nástroje a barvy – vezmu tužku, papír a kreslím. Na myšlenkovou mapu není potřeba moc času, jen je důležité si tuto techniku osahat a vyzkoušet. Nakreslím desítky map týdně a z toho jedna je barevná. Ta, kterou si schovám, použiji znova nebo ji chci často revidovat a vím, že dříve než za půl roku ji nezměním.

Jak jsem se dopracoval k barvám

Kdy jsem zjistitl, že barvy jsou fajn? Přišlo to samo – černobílé symboly občas jako asociace nestačily, potřeboval jsem spojovat nejen přes obrázky, ale využít také barev. Dáte-li stromu přírodní barevný nádech, hlava opět pracuje rychleji. Nikdy jsem se do barvení netlačil, prostě to nějak vyplynulo z různých situací – měl jsem potřebu přidat tam ještě něco navíc. Ale ne vždy.

Když tvořím barevnou mapu, nepracuji s těmito barvami podle pravidel či předem stanovené logiky, sázím je jak mi přijdou pod ruku – zelená, modrá, hnědá. Snad jen ta červená větev je důležitá. A barvy u obrázků se snažím přiřazovat podle reálných předloh. Mám pocit, že i když je tolik nevyužívám, rád bych o nich zjistil něco více. Třeba za pár měsíců, v jednom z dalších článků, budu povídat, jak mapy bez barev nejsou skutečné myšlenkové mapy.

Teď ale to, co doporučuji lidem, kteří se mě na mapy ptají – mapy nejsou jen o barvách, je to hlavně o vaší hlavě, ruce a vzájemné spolupráci. A o tom, jaký výsledek z této spolupráce vznikne. Je to totiž ve většině případů pořád jen „nástroj“. Perfektní, ale jen nástroj.